Kde končí samota a začíná blízkost? A kolik hranic, které nás omezují, jsme si vytvořili sami?

Program 9 juniorského souboru Baletu NdB2 přináší dvě nové choreografie, které obracejí pozornost k člověku, jeho vnitřnímu světu i vztahu k ostatním. Klaudie Lakomá v choreografii Ticho plné lidí zkoumá různé podoby samoty – od pocitu osamění uprostřed davu přes izolaci až k okamžiku, kdy se samota může stát prostorem k sebepoznání. Marek Svobodník se v choreografii Na každém konci světla je tunel vydává za hranice, které si v životě vytváříme a které postupně začínáme vnímat i tam, kde původně vůbec nebyly.

Dva choreografické pohledy spojuje hledání vlastního místa – mezi samotou a blízkostí, omezením a svobodou, potřebou chránit sebe sama a odvahou znovu vykročit k druhým.

Ticho plné lidí 

Můžeme být sami, i když kolem nás stojí lidé.

Samota nemusí být jen stavem, ale cestou. Může začít nenápadným pocitem, že nám něco chybí – pochopení, blízkost, obyčejná reakce druhého člověka. Postupně se může proměnit v izolaci a vyčerpání, ale také v prostor, ve kterém se učíme naslouchat sami sobě.

Klaudie Lakomá v choreografii Ticho plné lidí sleduje člověka na cestě od vnitřního prázdna k přijetí vlastní samoty. Zároveň připomíná, že právě vztahy nám dávají tvar. Každé setkání, dotek i odloučení v nás zanechává stopu – něco jedinečného, co nelze jednoduše nahradit.

Protože umět být sám je důležité. Stejně jako umět se znovu vrátit k lidem.

Na každém konci světla je tunel 

Kde vlastně leží hranice – a kdo je vytvořil?

Člověk si během života vymezuje prostor, hledá jistotu a stanovuje hranice. Některé potřebujeme. Jiné se však mohou postupně změnit v překážky, které začínáme vidět i tam, kde nikdy nebyly.

Marek Svobodník v choreografii Na každém konci světla je tunel obrací známou představu světla na konci tunelu naruby. S lehkou absurditou i nadhledem otevírá otázku, nakolik jsme ve svém pohybu, rozhodování a pohledu na svět omezeni skutečností – a nakolik hranicemi, které jsme si vytvořili sami.